Tahle země…

Následující text je poznámkou Karla Olivy, ředitele Ústavu pro jazyk Český a našeho „spolupodavatele“ stížnosti na průběh voleb. Článek byl otištěn v rubrice „Úhel pohledu“ v pátečním (22. 2.) vydání Lidových novin – otevřít si jej můžete i ve formátu PDF.

Tahle země není pro slušný

Tak se Nejvyšší správní soud (NSS) usnesl. Jo, spisovně „ano“: jsem jedním ze „stěžovatelů“. Z těch, kdo se nesmířili s tím, že prezidentská volební kampaň byla vedena i s použitím lží a podvodů. Proto jsem – nikoliv sám – podal stížnost na její průběh a návrh na zneplatnění volby. Nečekal jsem zázraky, ba ani přelomová rozhodnutí, ale jaksi co je moc, to je přece jenom příliš.

Usnesení soudu k této věci totiž není právním textem ve vlastním smyslu: je to jakýsi podivný hybrid soudního výroku s volnou prózou, což je do celku dokresleno tím, že se v něm mj. místo o porušeních zákona hovoří o „faulech“ a vedle právních, věcných či rozumových argumentů jsou citovány autority, asi tak jako to bývalo ve středověku v teologických disputacích. Mimochodem autority někdy poněkud problematické: pokud NSS odkazuje na Schopenhauera, staví sám sebe do nevábné společnosti, protože jiný a daleko známější výrok, který tento myslitel pronesl v souvislosti se lhaním, zní „Žid je velmistr lži“, a ten je citován už jinde – v knize Můj boj (v originále Mein Kampf), jejíž autor si Schopenhauera vážil natolik, že výtisk jeho knihy Svět jako vůle a představa nosil neustále s sebou po dobu své vojenské služby za první světové války.

A ani ohledně „faulů“ není vyjádření mluvčí NSS, že „Soud nemůže pískat všechny volební fauly,“ nesené ve stejném neformálním duchu jako usnesení, úplně šťastné: volba prezidenta republiky není zápas v košíkové, takže v něm nelze pískat fauly (když se rozhodčí zrovna dívá), ale je potřeba v něm trestat nezákonnosti, nebo je alespoň jasně veřejně pranýřovat. A pokud to soud „nemůže“ dělat ve všech případech, je asi potřeba se začít ptát, kdo a podle jakých kritérií rozhoduje, kdy to soud „nemůže“ (a jestli vůbec vlastně někdy „může“) – a obecně pak asi i na to, proč a k čemu takový soud-nesoud vlastně máme.

Ale to pořád není jádro věci. Za nejvíce znepokojivou totiž považuji tu pasáž usnesení, v níž nám, občanům, soud dává na vědomí, že „(volební) zákon neobsahuje výklad užitých pojmů „čestně a poctivě“ a soud toto ustanovení aplikující musí vycházet nejen z toho, jak jsou tyto pojmy chápány v běžném životě, ale současně musí přihlížet i k charakteru volební kampaně. Předmětné pojmy v prostředí voleb nelze ztotožňovat s dobrými mravy, tak jak jsou chápány občanským zákoníkem, ani je nelze posuzovat z hlediska soukromého práva a obecné morálky.

To je opravdu pozoruhodná konstrukce: soud neví, co v kontextu voleb znamenají slova „čestně“ a „poctivě“, ale „vzhledem k charakteru volební kampaně“ ví, že mají jiný význam než „v běžném životě“. Na to, co přesně znamenají, by byl potřeba „výklad“, ten ale volební zákon nepodává, a z toho NSS dovozuje, že při volbách nabývají tato slova jakéhosi zcela nového, netušeného obsahu, nebo možná dokonce v takové situaci obsah zcela ztrácejí a žádný pak nemají, rozhodně ne takový, který by měl jakoukoliv významnější souvislost s dobrými mravy, byť definovanými tak obecnou normou, jako je občanský zákoník. Právnicky zajímavé je asi to, zda při volbách ztrácí občanský zákoník svou platnost (rozumím, že podle NSS tomu tak je, i když jako neodborník nerozumím, jak je to v právním státě možné), ale pro obyčejného občana je důležitější, že specifikou voleb tedy je, že nemusejí být čestné a poctivé z hlediska obecné morálky. Vykládám si to – a tady se zcela shoduji se zvoleným panem prezidentem – že při volbách může být za „čestné a poctivé“ považováno vlastně úplně všechno.

Zbývá se jen ptát, jestli to platí jen u volby prezidentské, nebo jestli to platí u veškerých voleb – a kdo asi tedy v takových volbách, z hlediska takto osobitě pojaté čestnosti a poctivosti bezpochyby zcela demokratickým způsobem, vyhrává.

Podle Nejvyššího správního soudu prostě tahle země není pro slušný.