Podrobnější komentář

Následující řádky jsou naší první reakcí na Usnesení, jímž Nejvyšší správní soud v Brně zamítl naši volební stížnost – podrobnější rozbor bude samozřejmě vyžadovat více času a energie.

Podrobnější komentář k Usnesení NSS

Rozhodnutí volebního senátu vedeného JUDr. Vojtěchem Šimíčkem, který je pod textem Usnesení podepsán, v několika odstavcích sice označuje naše podání za oprávněné, v mnoha dalších se však s jeho textem obsahově zcela míjí a v celkovém vyznění dospívá k závěrům, se kterými se nejen nemůžeme ztotožnit, ale které musíme pokládat i za právně a eticky zcela pochybené.

V některých bodech dává soud našim argumentům – v různé míře – za pravdu; příkladem je třeba argument, že na volební kampaň nelze z hlediska jejího dopadu pohlížet jinak, než s vědomím provázanosti a vzájemné souvislosti jejích jednotlivých kroků, soud v bodě [17.] svého textu beletristicky komentuje slovy (inspirovanými citátem z díla L. Fullera „Morálka práva“: „Většina nespravedlností tohoto světa není páchána pěstmi, ale lokty“):

„(…) což přeneseně na volební soudnictví znamená, že k prohlášení voleb za neplatné nemusí docházet jen v případě jedné intenzivní protizákonnosti, nýbrž také u většího množství protizákonností slabších. Tvrzení navrhovatelů o možné kumulaci protiprávních jednání M. Zemana a jeho týmu proto může mít určitou relevanci.“

Tuto relevanci soud našim argumentům sice přiznává teoreticky, ale ve svém odůvodnění ji bohužel dále nijak prakticky nezohledňuje.

Některé další pasáže usnesení jsou však již našemu návrhu vstřícné pouze verbálně, přičemž fakticky jeho vyznění dokonce deformují. V bodě [19.] tak soud praví:

„V nyní projednávané věci se soud ztotožňuje s názorem navrhovatelů, že řada tvrzení M. Zemana se mnoha lidem mohla jevit jako nekorektní, demagogická a některá dokonce až lživá.“

To je ovšem přinejmenším značně nepřesné – stanovisko navrhovatelů, podložené důkazy, je, že řada tvrzení M. Zemana skutečně byla nekorektní, demagogická a lživá. Problém dezinterpretace našeho textu pak spočívá v tom, že mnoha lidem se přesto jako nekorektní, demagogická či dokonce až lživá jevit nemohla, neboť vzhledem k různým okolnostem (kontext, načasování, zdánlivá či reálná podpora uznávané autority) bylo takovéto rozklíčování často už mimo jejich zorné pole či rozlišovací schopnosti.

Jinými slovy, mnoho voličů nebylo z různých důvodů schopno identifikovat suverénně a opakovaně pronášené výroky M. Zemana jako lež. Naopak následnou obhajobu K. Schwarzenberga, pokud ji vůbec registrovali, vnímali jako podezřelou a nevěrohodnou. V této souvislosti je třeba také připomenout, že s tímto „neopraveným náhledem“ se ve svém okolí běžně setkáváme i několik týdnů po volbách – tedy v době, kdy měl každý občan teoreticky dostatek času na to, aby si svůj názor opravil. Nefunguje tedy dále v textu citovaná představa soudců volebního senátu NSS, že stačí, aby osočený kandidát na publikované lži „adekvátně reagoval“, protože „argumentace užitá všemi aktéry (…) v posledku podléhala kritickému posouzení ze strany voličů“. Je překvapivé, že soudní senát složený z předních odborníku v oblasti práva, tedy ze vzdělanců v oblasti sociálních a humanitních věd, může ve svém rozhodování vycházet z takto nerealistických a naivních představ o lidském chování a zpracovávání informací – zvláště, jedná-li se o tak citlivá témata, jaká byla v kampani otevřena.

V bodě [19.] soud dále píše:

„Soud nepovažuje za smysluplné pokoušet se analyzovat, zda tyto nezřídka velmi problematické způsoby byly používány spontánně anebo byly pečlivě připravovány předem. V konečném důsledku ani netvrdí, že nesměly být používány vůbec – samozřejmě s výhradou, že se nejedná přímo o lži. Pokud by totiž tyto ambice měl, stavěl by se do pozice konečného arbitra slušnosti a etiky, což mu však nepřísluší.“

Tato konstrukce je ale dle našeho názoru sporná až nesprávná: předně šlo velmi často „přímo o lži“, jak v jiných částech usnesení přiznává i NSS, a jeho výhrada tak nabývá platnosti. Analýza, zda šlo o spontánní či připravené kroky, se pak může jako nepodstatná jevit pouze tehdy, uznáme-li, že efekt těchto kroků (a jejich vzájemných kombinací) je týž, i když od úmyslu jejich strůjců zcela odhlédneme. Domníváme se rovněž, že soud onu tak kritizovanou roli (nikoliv pouhou ambici!) „být arbitrem slušnosti a etiky“ nutně musí přijmout a naplnit v situaci, kdy ze zákona vyplývá, že zákonnost kampaně je právě slušností a etikou podmíněna: zákon o volbě prezidenta nehovoří pouze o lži, ale zcela výslovně také obecněji o tom, že kampaň „musí být vedena čestně a poctivě“.

Zde se pak dostáváme k oblasti, která pro nás z hlediska argumentace soudu představuje nejkrizovější bod – totiž k „vykládání hlediska morálky“:

Stále ještě v bodě [19.] soud píše:

„Jak vyložil Ústavní soud ve shora citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 73/04, požadavek čestného a poctivého vedení volební kampaně nelze vykládat z hlediska soukromého práva a obecné morálky, neboť jde o volební kampaň, která není ničím jiným než bojem o hlasy voličů a v jejím rámci jsou proto voličům předkládány často velmi emocionální a vyostřenou formou argumenty, které mají ovlivnit jejich rozhodování. Zdejší soud k tomu dříve rovněž uvedl, že i vyjadřování čistě subjektivních politických názorů, byť se týkají osoby konkurenta v politickém boji, nelze považovat za porušení poctivosti a čestnosti volební kampaně (usnesení sp. zn. Vol. 9/2008). Osoby veřejně činné, tedy zejména politici, musí ostatně akceptovat větší míru veřejné kritiky než jiní občané (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 367/03).“

Výše uvedené tvrzení jen podrobněji rozvíjí a podkládá stanovisko soudu uvedené v bodě [18.]:

„Jak soud konstatuje v usnesení sp. zn. Vol 15/2013, zákon neobsahuje výklad užitých pojmů „čestné a poctivé“ a soud toto ustanovení aplikující musí vycházet nejen z toho, jak jsou tyto pojmy chápány v běžném životě, ale současně musí i přihlížet k charakteru volební kampaně. Předmětné pojmy v prostředí voleb nelze ztotožňovat s dobrými mravy, tak jak jsou chápány občanským zákoníkem, ani je nelze posuzovat z hlediska soukromého práva a obecné morálky.“

Ani v tomto bodě se nemůžeme se stanoviskem soudu ztotožnit a jeho východiska považujeme za nesprávná. Především – předmětem našeho návrhu nebyla emocionální a vyostřená (či jakákoliv jiná) forma předkládání argumentů, ale lživý nebo záměrně věcně posunutý obsah těchto argumentů (např. hrubé zkreslení výroků K. Schwarzenberga, které byly v kampani M. Zemana a ve prospěch M. Zemana používány prokazatelně jinak, než reálně zazněly): v našem podání nešlo tedy vůbec o „formu prezentace názoru“, ale poukaz na vědomé, a často opakované a soustavné šíření nepravdivých informací.

Dále jsme přesvědčeni o tom, že i kdybychom přistoupili na těžko přijatelnou tezi Ústavního soudu o legitimní existenci dvojí morálky (jedné „standardní“ a jedné „volební“), v případě našeho návrhu nelze takovou tezi použít. Naše podání totiž není obhajobou některého z kandidátů (který dle stanoviska Ústavního soudu jako každá jiná veřejně činná osoba „musí akceptovat vyšší míru veřejné kritiky než jiní občané“ – zde navíc podotýkáme, že žádnou „kritiku“ kteréhokoli kandidáta v textu své stížnosti nikde nenapadáme), naše podání se netýká dopadu kampaně na některého z kandidátů, ale je předkládáno z hlediska dopadu kampaně na voliče, na občana: a zde je dle našeho názoru „standardní“ chápání dobrých mravů jediným možným vodítkem k interpretaci termínů „čestně a poctivě“. Z tohoto úhlu pak vnímáme další argumentaci volebního soudu jako neadekvátní, ba zcela pochybenou.

V bodě [20.] pak soud dále uvádí:

„V nyní projednávané věci je pro soud velmi podstatná následující okolnost. Na každý, byť třebas ne zcela férový argument, měl oponent v rámci kampaně šanci odpovědět.“

Toto tvrzení implikuje, že dle názoru NSS „šance odpovědět“ má schopnost korigovat působení primárního „ne zcela férového argumentu“, protože kdyby k takové korekci nedocházelo, byla by čestnost a poctivost volební kampaně zřejmě porušena a NSS by z toho musel vyvodit důsledky, což neučinil.  To je ovšem v přímém rozporu s tou částí našeho podání, kde v textu upozorňujeme právě na skutečnost, že

„média bohužel nemají takovou moc, aby mohla účinně odstraňovat následky nepoctivě a účelově použitých prvků volební kampaně. V tomto případě neplatí premisa, že si volič může z volební propagandy udělat vlastní názor, neboť lživá odpověď, např. v televizní diskusi, kdy jsou kandidáti pod časovým tlakem, umožní straně používající lži a polopravdy s jejich pomocí získávat zdánlivou argumentační převahu, neboť druhá strana již nemá v časově vymezeném prostoru možnost na takové argumenty reagovat a tím se v pozitivním dojmu vyrovnat protikandidátu, nebo jej předčit. Vyvrácení lži až po diskusi, byť třeba v médiích, již nemůže napravit její účinek z průběhu vlastní diskuse, která k obrazovkám přitáhla mnohem více voličů, než kolik si jich může později v médiích přečíst pravdivé vysvětlení. K faktické korekci tedy dochází až po pořadu, v jiném čase, v jiném prostředí, a již mimo onu mimořádnou pozornost diváků a posluchačů. Ke korekci u voliče, který spadá do „ohrožené“ skupiny (tedy skupiny lidí majících limitovaný přístup k informačním zdrojům a/nebo lidí, kteří jsou – z různých důvodů – snáze ovlivnitelní manipulací), již mnohdy nedojde, neboť opravenou informaci zachytí pozdě nebo vůbec, popřípadě jí pod formativním vlivem prvotní expozice lži už nevěnuje patřičnou pozornost.“

Nezbývá tedy než konstatovat, že NSS v tomto bodě skutečný text našeho podání opomíjí resp. dezinterpretuje a vytváří iluzi o jiném smyslu našeho podání, který pak kritizuje a zamítá. K této části textu podání se tak NSS vlastně vůbec nevyjadřuje.

Rovněž další tvrzení soudu v bodě [20.] ignoruje jeden z hlavních důvodů, které nás k podání návrhu na zneplatnění volby vůbec vedly – soud píše:

„Argumentace užitá všemi aktéry prvních přímých voleb prezidenta republiky, a to včetně Miloše Zemana a jeho volebního týmu, v posledku podléhala kritickému posouzení ze strany voličů. Ti vnímají nejen obsah volebních prohlášení, ale i úroveň prostředků ve volebním boji užitých a rovněž případné účelové změny názorů jednotlivých kandidátů na jednotlivá témata.“

A na konci bodu [21.] ještě stojí:

„V konečném důsledku záleží vždy na voličích, jakým způsobem výroky a vystupování kandidátů zhodnotí a jak to ovlivní jejich rozhodování.“

Svůj návrh na zneplatnění voleb jsme přitom podávali – a v našem textu je to několikrát zdůrazněno – i proto, že jsme nepoctivost a nečestnost vedení kampaně spatřovali také v tom, jak mísila pravdu se lží způsobem, jenž kritické rozlišení často umožnil jen lidem, kteří mají nadstandardní rozhled a/nebo byli schopni a ochotni věnovat nadstandardní množství času a energie vyhledávání a porovnávání různých informačních zdrojů.

To, že vedení kampaně může takováto rizika přinášet, si zákonodárce nepochybně uvědomoval – proto také zákon o volbě prezidenta způsob vedení kampaně reguluje, a to prostřednictvím explicitně vyjádřeného etického imperativu formulovaného v § 35, který NSS ve svém vyjádření v tomto bodě fakticky zcela opomíjí.

V bodě [23.] svého zdůvodnění se soud vyjadřuje k negativní volební kampani, v níž nespatřuje nic nezákonného. Náš návrh na zneplatnění voleb však nezpochybňoval ani nekritizoval princip negativní kampaně: týkal se výhradně situací, kdy byly v kampani – ať pozitivní či negativní – používány nečestné a nepoctivé prostředky. Zde soud ovšem dostatečně nerozlišuje: mezi běžnou součást negativní kampaně řadí například i účelovou dezinterpretaci výroků Karla Schwarzenberga Milošem Zemanem:

„Do této oblasti spadá i Zemanova reakce na výroky Karla Schwarzenberga, jež se týkaly otázky tzv. odsunu sudetských Němců z tehdejšího Československa. Miloš Zeman skutečně původní výrok pronesený Karlem Schwarzenbergem v televizní debatě dne 17. 1. 2013 značně desinterpretoval. Je také pravdou, že Miloš Zeman velmi nekorektně prezentoval K. Schwarzenberga jako osobu cizí českému národu a přirovnal jej k „Sudeťákovi“ (…). I tento způsob vyjadřování se tedy může jevit jako nekorektní či demagogický, nelze jej však bez dalšího označit za protiprávní. Z hlediska právního posouzení celé věci není rozhodující to, zda Miloš Zeman hrubě zkreslil a desinterpretoval výroky Karla Schwarzenberga. (!!!) Podstatné je, že na tyto výroky mohl Karel Schwarzenberg a jeho stoupenci adekvátně reagovat, což také vskutku činili.“

Východisko i závěr soudu zde opět považujeme za nesprávné – K. Schwarzenberg adekvátně (alespoň co do účinnosti) reagovat nemohl, protože ona „značná desinterpretace“ se stala v kampani normou, opakovanou a šířenou mnoha kanály a na mnoha frontách.

V bodu [25.] se soud vyjadřuje k „námitkám proti angažmá rodiny současného prezidenta Václava Klause“, jež odmítá jako nedůvodné s poukazem na to, že i prezident a příslušníci jeho rodiny mají právo vyjádřit svůj názor, a to i názor negativní. Naše námitka ovšem opět nesměřovala k samotnému vyjádření – byť negativního – názoru, ale týkala se vyjádření založeného na desinterpretaci (V. Klaus), lživých informacích (V. Klaus ml.) a výroku podporujícího národnostní nesnášenlivost a xenofobii (L. Klausová).

Nezpochybnitelné porušení volebního zákona soud shledal u inzerátu v deníku Blesk, u informace M. Zemana o tom, že K. Schwarzenbergovi vyjádřil svou podporu Bernd Posselt, u tvrzení M. Zemana, že Karel Schwarzenberg donutil pí T. Bílou opustit byt na zámku v Čimelicích, a také u zpráv – šířených týmem M. Zemana – o tom, že v sídle manželky K. Schwarzenberga jsou vystaveny nacistické symboly. V bodě [28.] soud uvádí:

„V těchto případech došlo k porušení zákona, konkrétně § 35 odst. 2 a v prvním případě i odst. 3 zákona o volbě prezidenta republiky. Tato porušení bezesporu měla racionální vztah ke zvolení kandidáta, jehož zvolení je napadeno. Soud má nicméně za to, že ve věci není dána třetí podmínka pro závěr o neplatnosti volby prezidenta republiky, totiž existence zásadní intenzity nezákonnosti. „

Právě v souvislosti s posouzením skutečné „intenzity nezákonnosti“, tedy reálného dopadu „nečestných a nepoctivých“ prvků kampaně, jsme poukazovali na to, že žádný krok nelze hodnotit samostatně, ale jen ve vzájemné provázanosti a v širším kontextu. Soud však tuto okolnost reflektoval pouze teoreticky – do svých praktických závěrů ji nijak nepromítl.

I když soud třeba v souvislosti s inzerátem v deníku Blesk dokonce konstatuje,že

„intenzita porušení volebního práva (…) je bezesporu mimořádně velká“,

celkově se domnívá, že

„zjištěná protizákonnost (…) nedosahuje takové intenzity, aby byla způsobilá zpochybnit výsledky voleb jako celku s ohledem na rozdíl téměř 500 tis. hlasů, o které obdržel vítězný kandidát více.“

Ani z prosté volební matematiky (již by mohl vztáhnout i na dostupné údaje o sledovanosti a čtenosti relevantních médií) však soud nevyvozuje správné závěry – rozdíl 500 tisíc hlasů totiž znamená, že pro změnu výsledku voleb stačilo, aby kampaň ovlivnila pouhou polovinu tohoto počtu, nemluvě o voličích, kteří pod vlivem kampaně ke druhému kolu prezidentské volby vůbec nešli.

Ve vztahu k inzerátu v deníku Blesk (bod [29.]) pak soud konstatuje, že nebylo prokázáno

„spojení zadavatele inzerátu s týmem zvoleného kandidáta Miloše Zemana,“ a v této souvislosti se pak soud „shoduje s názorem Ústavního soudu, podle něhož za porušení pravidel volebního procesu by měl být v prvé řadě sankcionován ten, kdo je způsobil. Hrozba zrušení výsledku voleb jako jedině možný důsledek je v takovém případě v rozporu s ústavním principem přiměřenosti zásahu veřejné moci (takto cit. nález sp. zn. Pl. ÚS 73/04).“

V souvislosti s tímto bodem bychom rádi poukázali na dvě okolnosti:

1) inzerát sestával výhradně z textů, vesměs lživých nebo zavádějících, které M. Zeman během kampaně pronesl – v tomto smyslu je i on „zodpovědný za porušení pravidel volebního procesu“.

2) „Přiměřenost zásahu veřejné moci“ je dle našeho názoru třeba hodnotit nikoli ve vztahu k zájmu kandidáta, ale ve vztahu k zájmu veřejnému – a ve veřejném zájmu zcela zřejmě není tolerovat evidentní porušení zákona a z něho plynoucí ovlivnění čestnosti a poctivosti průběhu a případně i výsledku prezidentské volby.

V bodě [30.] se soud vyjadřuje ke lžím

„volebního týmu M. Zemana a jeho samotného ohledně nacistických insignií v údajném sídle manželky kandidáta K. Schwarzenberga jakož i údajného vystěhování paní T. Bílé ze služebního bytu.“

V textu se konstatuje, že:

„dopady těchto porušení zákona nebyly podle podle názoru soudu rozhodující pro konečný výsledek voleb, a to právě proto, že kandidát K. Schwarzenberg a jeho tým měli šanci tyto lži přesvědčivě vyvrátit, což v prvním uvedeném případě nakonec vedlo k tomu, že i sám kandidát M. Zeman posléze pochybení uznal a svému protikandidátovi se omluvil.“

Taková interpretace přitom neodpovídá realitě – ani ze strany týmu, ani ze strany M. Zemana nešlo o jednoznačně formulovanou omluvu, použité formulace vedly fakticky k tomu, že dopady zveřejněných nepravdivých informací byly naopak částečně posíleny. Předmětné lživé prohlášení navíc zůstalo na oficiálním webu Miloše Zemana www.zemannahrad.cz beze změny (a také bez komentáře či omluvy) ještě několik týdnů po skončení prezidentských voleb.

Zásadní problém vidíme rovněž v tom, že upozorněním na informační zdroj freeglobe.cz se tento de facto stal součástí kampaně týmu M. Zemana – intenzita osočování a množství nepravdivých a zavádějících informací zveřejněných na tomto webu a webech s ním souvisejících už ovšem K. Schwarzenbergovi žádnou možnost účinné obrany nedávaly.

„Omluva“ i následné „vyvracení lží“ navíc nejsou svým dosahem a dopadem srovnatelné s tím, jaký účinek má samo zveřejnění lži. V doplnění svého návrhu (14. 2.), které však soud již nepřijal, jsme poukázali také na skutečnost, že stejných postupů M. Zeman s úspěchem použil během své politické kariéry již dříve, a že naše varování před legitimizací nepřípustných metod tedy není prázdnou spekulací.

Jiří a Markéta Královcovi

19. 2. 2013