Stručný komentář

Následující řádky jsou naším stručným komentářem k odůvodnění zamítavého usnesení Nejvyššího správního soudu – podrobný rozbor bude vyžadovat více času, stejně jako příprava případné stížnosti k Ústavnímu soudu.

Stručný komentář k Usnesení NSS

Rozhodnutí volebního senátu vedeného JUDr. Vojtěchem Šimíčkem, který je pod textem Usnesení podepsán, obsahuje argumentaci, která je pro nás jako navrhovatele značným zklamáním.

Domníváme se, že některé pasáže odůvodnění přistupují k původnímu textu našeho návrhu nepozorně, berou si za základ nesprávná východiska a dospívají k chybným závěrům.

Soud výslovně odmítá ambici „být arbitrem slušnosti a etiky“ – takovou ambici však dle našeho názoru mít musí, odvíjí-li se právě od slušnosti a etiky zákonnost kampaně: zákon o volbě prezidenta totiž nehovoří pouze o lži, ale výslovně také o tom, že kampaň „musí být vedena čestně a poctivě“.

Pokud jde o definici „čestnosti a poctivosti“, v textu Odůvodnění se konstatuje, že

„zákon neobsahuje výklad užitých pojmů „čestné a poctivé“ a soud toto ustanovení aplikující musí vycházet nejen z toho, jak jsou tyto pojmy chápány v běžném životě, ale současně musí i přihlížet k charakteru volební kampaně.“

Soud se v této souvislosti odvolává na nález Ústavního soudu, podle nějž

„požadavek čestného a poctivého vedení volební kampaně nelze vykládat z hlediska soukromého práva a obecné morálky, neboť jde o volební kampaň, která není ničím jiným než bojem o hlasy voličů a v jejím rámci jsou proto voličům předkládány často velmi emocionální a vyostřenou formou argumenty, které mají ovlivnit jejich rozhodování“, a dále poukazuje na to, „že osoby veřejně činné „musejí akceptovat větší míru veřejné kritiky než jiní občané“.

Ani v těchtoto bodech se nemůžeme se stanoviskem soudu ztotožnit a jeho východiska považujeme za vysloveně nesprávná. Především – předmětem našeho návrhu nebyly „argumenty předkládané emocionální a vyostřenou formou“, ale informace lživé nebo záměrně věcně posunuté: nešlo tedy vůbec o „formu prezentace názoru“, ale o vědomou a často opakovanou a soustavnou práci s nepravdivou informací.

A dále: i kdybychom přistoupili na těžko přijatelnou tezi Ústavního soudu o legitimní existenci dvojí morálky – domníváme se, že v případě našeho návrhu ji nelze použít. Naše stížnost se nezastávala žádného z kandidátů a nekritizovala tlak, kterému musel čelit – stížnost se týkala dopadu kampaně na voliče, vnímání kampaně občany – a zde je dle našeho názoru „standardní“ chápání dobrých mravů jediným možným vodítkem k interpretaci termínů „čestně a poctivě“.

Při posuzování prostředků, jež byly v kampani použity, bylo pro soud podstatné, že na každý, i „ne zcela férový argument“, „měl oponent v rámci kampaně šanci odpovědět“, a že veškerá argumentace „v posledku podléhala kritickému posouzení ze strany voličů“.

Toto tvrzení implikuje, že dle názoru NSS „šance odpovědět“ má schopnost korigovat působení primárního „ne zcela férového argumentu“. Nechce se až věřit, že soud může ve svém rozhodování vycházet z takto nerealistických představ o lidském chování a vnímání a o fungování médií – zvláště, jedná-li se o tak citlivá témata, jaká byla v kampani otevřena.

V některých případech pak soud sice shledal přímo porušení zákona, v souvislosti s inzerátem v deníku Blesk dokonce konstatuje, že „intenzita porušení volebního práva (…) je bezesporu mimořádně velká“, celkově se však domnívá, že „zjištěná protizákonnost (…) nedosahuje takové intenzity, aby byla způsobilá zpochybnit výsledky voleb jako celku s ohledem na rozdíl téměř 500 tis. hlasů, o které obdržel vítězný kandidát více.“

Ani z prosté volební matematiky (již by mohl vztáhnout i na dostupné údaje o sledovanosti a čtenosti relevantních médií) však soud nevyvozuje správné závěry – rozdíl 500 tisíc hlasů totiž znamená, že pro změnu výsledku voleb stačilo, aby kampaň ovlivnila pouhou polovinu tohoto počtu, nemluvě o voličích, kteří pod vlivem kampaně ke druhému kolu prezidentské volby vůbec nešli.

Jiří a Markéta Královcovi

19. února 2013